Nedávno jsem nahlédla do skupinové konverzace šesti mladých mužů. Zmiňuji se o ní proto, že byla dle mého názoru perfektním případem problému, se kterým se velká část dvacátníků mužského pohlaví potýká (a často se ho nikdy nezbaví) – toxickou maskulinitou.
Pro ilustraci. Naprostá většina konverzace se odvíjí od počtu vypitého alkoholu. Ostatně sami členové svou skupinu nazývají ‚Chlast‘. Takový slabší ekvivalent Fight Clubu včetně jeho prvního pravidla, s tím rozdílem, že účelem není s nikým bojovat, nýbrž zvracet. „Ty vole, ty seš takový hovado, včera ses ožral jak prase.“ „Drž hubu ty buz*o.“ „Běžte se zabít všichni, já jsem tam včera nechal dvojku, poblil jsem lavičku a pak už si nepamatuju ani hov*o.“ A tak dále. Nekonečná virtuální masturbace ega. Trošku ubohé, ale co, řekla by si většina.
Problém přichází záhy. „Vy kun*y, včera jsem konečně ošu*al tu z té Moravy. Říkala, že má přítele a že nechce, ale nějak jsem ji ukecal. Jo a nejvtipnější bylo, když jsem ji ráno vyhodil bez peněz z bytu a ještě jsem jí řekl, že je to pěkná kur*a.“ Následováno další salvou skupinového uspokojování na téma „ty seš borec“. Wow. Opravdu? Aha, počkat, to není všechno?
„Proč mi ten tvůj kapesník lajkuje status ty čůrá*u?“ Kapesníkem je míněna přítelkyně, tedy předmět určený k ejakulaci. Některý z kolegů vám nevyhovuje? Pojďme se pravidelně do detailů zaobírat tím, jak ho zavraždíte. Nevyhovuje vám kolegyně? ‚Chlast‘ v tom má jasno – znásilnit a uříznout hlavu, to je přece jasné.
Možná nejsmutnější je fakt, že se nejedná támhle o Pepu s Jardou z dědiny. Členové skupiny ‚Chlast‘ jsou (v jednom případě bývalí) vysokoškoláci studující nelehké obory na dobrých školách, mají kvalitní pracovní zkušenosti, angažují se ve vysokoškolských spolcích. Jsou tedy poměrně úspěšní a ve svých kruzích uznávaní. O to těžší je pochopit, co je k tomuto chování vede.
Příčiny toxické maskulinity jsou minimálně komplikované. Pro účel tohoto textu se spokojím s vysvětlením, že žijeme v „male-dominated rape culture,“ která má mnoho negativních dopadů i na muže, především potom na ty mladší se silnou potřebou identity a množstvím nejistot, které tato kultura přináší. Jsou ale jiní, kteří se touto problematikou dopodrobna zabývají, proto tuhle práci přenechám jim.
To, co mě zajímá, je, jestli zmíněné chování může být ospravedlnitelné. Na toto téma jsem vedla množství rozhovorů. Zjistila jsem, že lidé, kteří jej obhajovali, vždy dospěli ke třem hlavním argumentům.
1. Napsáno nerovná se řečeno.
Psát si sice ‚Chlast‘ může o různých věcech, ale nikdy by prý debatu na stejné úrovni nevedli, když se setkají v reálném životě, tedy v hospodě nebo baru. To nemůžu sama posoudit, nicméně je to dost možné. Proč na tom ale záleží? Argument implikuje, že to, co člověk napíše on-line (a nutno uznat že v soukromé konverzaci) nese nižší váhu než to, co je řečeno nahlas (i přes to, že konverzace může probíhat ve stejném složení za zavřenými dveřmi). Nevidím důvod, proč by to tak mělo být. Jistě, internet vybízí nejrůznější individua k šíření svých světonázorů pod rouškou anonymity. Tohle ale není ten případ. Jedná se o skupinu kluků, kteří se mezi sebou znají, a když se setkají, vědí dobře, že sedí u stolu s těmi stejnými lidmi, se kterými se předešlý večer předháněli ve fantaziích, co by nejradši dělali se svou oblíbenou pornoherečkou a jak se nejefektivněji zbavit etnických menšin. Pokud se diskuse naživo odehrává diametrálně odlišně, přisuzovala bych to tomu, že tito lidé pořád mají jakousi vnitřní brzdu, kvůli které je jim trapné tyto názory vyslovit nahlas. To ale, alespoň v mých očích, nesnižuje hodnotu toho, co bylo napsáno, v době, kdy chat, telefonický hovor a konverzace naživo jsou ekvivalenty.
2. To, že si o něčem píší, neznamená, že to tak dělají i ve skutečnosti.
O tom ale nikdo nepochybuje. V žádném případě netvrdím, že členové ‚Chlastu‘ měli kupříkladu někdy doopravdy v plánu zavraždit svého kolegu, přestože plánováním jeho smrti strávili dlouhé hodiny. U znásilnění bych si nebyla tolik jistá vzhledem k tomu, že množství popisovaných situací se ke znásilnění minimálně nebezpečně blížilo. Nebudu rozvádět známý fakt, že dehumanizace a objektifikace je prvním krokem k násilí. Zkrátka a dobře, přesto všechno se nesnažím prokázat, že toxická maskulinita v tomto svém projevu v tomto konkrétním případě má nějaké fyzické následky. To ji ale opět neospravedlňuje.
3. Je to jen hra, způsob, jakým se dorozumívají.
Vulgárnost, násilí, sex, nenávist, absence respektu k téměř komukoliv – to je prý forma komunikace těchto mladých mužů. Oni si tak rozumí. Není to ideální, ale je to cesta, jak se můžou cítit se jako pořádní chlapi.
Ano. To je ale přesný popis problému – ne jeho odůvodnění. Tohle je reálný dopad toxické maskulinity na muže. To, že svoji hodnotu ve skupině vnímají jako odraz míry násilí, které jsou ochotni (byť jen teoreticky a bez skutečného úmyslu) dosáhnout. To, že „povedla se mi zkouška, mám radost, protože jsem se docela dost připravoval“ je k smíchu, zatímco „ty vole, byl jsem na zkoušce ještě ožralej ze včerejška, ale naštěstí mi to ta kur*a dala“ zasluhuje uznání. To, že úspěšně vést velký projekt není něco, na co být pyšný, ale změnit ten projekt v alkoholový výjezd mládeže a udělat z něj trosku vám vyslouží poplácání po rameni. To, že „tamtu ošu*ám na záchodkách“ je lepší než „miluji svoji přítelkyni“.
Není pochyb o tom, že muži jsou stejně jako ženy obětmi toxické maskulinity.(1) Zároveň jsou ale jejími tvůrci. S premisou, že není tak úplně v pořádku ležérně plánovat, jak například někoho znásilníte předmětem tak velkým, aby dotyčná zemřela na poranění orgánů, se ukazuje, jak tenká je hranice mezi obětí a tvůrcem. Když vezmeme v potaz, že se jedná o vzdělané lidi, s touto problematikou dobře seznámené, nemůžu se ubránit pocitu, že je jim velmi pohodlné osobní zodpovědnost za nepřispívání k toxické maskulinitě ignorovat.
To je samozřejmě pravda jen tehdy, dokud neprokážeme, že toxická maskulinita je v pořádku. Jakkoliv se snažím, nemůžu přijít na vysvětlení, které by tento její projev na tomto konkrétním příkladu ospravedlnil. Ze tří nejlepších dvě pouze napadají hypotetický protiargument a to třetí popisuje situaci. Případné další nápady uvítám; do té doby mi nezbývá než politovat členy ‚Chlastu‘, že jejich nejistoty jsou až tak velké, a doufat, že tento trend bude sestupný. Do nového roku bychom se mohli zamyslet, čím k tomu každý z nás může přispět.
*Jméno skupiny je změněné. Text v uvozovkách je parafrází příspěvků konverzace.
(1) Je zbytečné snažit se kvantifikovat, jaký má tento jev dopad na tato dvě pohlaví, neodpustím si ale poznámku, že zatímco u mužů se stejně jako v případě ‚Chlastu‘ jedná o absenci sebevědomí, ženy toxická maskulinita doslova zabíjí.