Byl listopad 2014. Asi měsíc po tom, co jsem se přestěhovala do Londýna, abych nastoupila na univerzitu, už bylo jasné, že můj geniální plán „prostě tam přijedu a nějak se to zvládne“ tak úplně nevyšel. Lépe řečeno měl šanci vyjít, ale ukázalo se, že bez práce při studiu to prostě nepůjde. A tak jsem začala hledat. Štědrý pracovní trh se městu, kde točené pivo vyjde zhruba na můj celodenní rozpočet v Česku, upřít nedá. Pohovor, pár formalit, školení, ověření, že nejsem zločinec, a bylo to. Začala jsem pracovat jako pečovatelka.
„Pečovatelka?“ Tahle reakce je v čele žebříčku hned po „To je zajímavé“ (čti: to bych teda nechtěl/a) a „Wow… OK“ (s lépe či hůře skrývaným zděšením). Nepřekvapují mě. Sama jsem s podobnými pocity vyplňovala přihlášku. Práci v tomto oboru rozhodně nečekáte u někoho, kdo studuje právo ve dvou cizích jazycích na škole, kde se mezi větší starosti poloviny studentů řadí volba mezi vánočními specialitami ve Starbucks. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě k této práci přivedlo nějaké vyšší poslání – naopak, byla to okamžitá potřeba pravidelného příjmu a obrovská flexibilita této pozice, která mi umožňovala pracovat až 30 hodin týdně a přesto nevynechat jedinou přednášku. Postupem času jsem ale zjistila, že zážitky a zkušenosti, které práce v tomto sektoru nabízí, jsou mnohem cennější. Touto formou jsem se o ně rozhodla podělit.
To nejtěžší na mé práci jsou bezesporu ty nesyrovější aspekty života, se kterými jsem neustále v kontaktu. Pracuji s lidmi, které se často nevědomky snažíme odsunout stranou. Jejich přítomnost je společnosti nepříjemná. Když tohle píšu, sedím vedle Billa. Bill neví, kdo jsem, možná ani neví, že tu jsem. Poslední hodinu strávil tím, že se snaží smazat skvrny na papíře. Kvůli Alzheimeru netuší, že ten papír jsou noviny a ty skvrny písmena. Lidí jako Bill jsou tisíce. Každý z nás kolem takového dnes prošel. Možná bydlí ve vedlejším vchodu, možná vedle vás seděl v autobuse na cestě do školy. Jejich každodenní potíže jsou sice pro běžného člověka neviditelné, ale o to více skutečné.
Pokud mě moje práce něčemu opravdu naučila, je to trpělivost. Trpělivost, když se mě Rose posedmé během pěti minut zeptá, jak se jmenuju a odkud pocházím. Nádech, výdech, úsměv, odpověď. Trpělivost, když jsem na poslední návštěvě a už chci konečně jít domů psát esej, ale Mary má potřebu mi podrobně popsat, s kým se pozdravila při nedělní návštěvě kostela. Trpělivost, když Jane celou hodinu odmítá, aby se k ní kdokoliv přiblížil, a když si obleču kabát a chystám se odejít, mě zavolá s tím, že má hlad a já jí musím uvařit oběd. Věčně se na podlaze povalující ponožky mého přítele jsou rázem přijatelnější.
Tyto situace jsou spíše úsměvné. Práce pečovatelky ale rozhodně není vždy veselá. Vynechám popis těch naturálnějších aspektů, které si každý umí představit. Poprvé jsem ale například pracovala s člověkem, který ví, že umírá. Byla jsem jako první „carer“ u Jean, která se právě vrátila z nemocnice. Tam jí diagnostikovali terminální onemocnění a dozvěděla se, že jí během následujících několika týdnů selže srdce. Jakkoliv je to těžko představitelné, je ohromně fascinující s takovým člověkem mluvit. Vědět, jak se cítí, jak se s takovou zprávou vyrovnává, na co vzpomíná, co by udělala jinak – to je lekce, kterou by mi sebelepší škola nemohla dát. Smrt je koneckonců nevyhnutelná součást tohoto odvětví. Je zajímavé být u toho, když se koloběh života uzavírá.
Jednou z mých vlastností je, že si ráda věci představuju. Když procházím starým městem, přehrávám si v hlavě smyšlené scény, jak konkrétní místa vypadala před pár sty lety, kdo jimi procházel a jestli měl stejné starosti jako my dnes. Jako pečovatelka mám možnost tuto vlastnost využívat poměrně často. Helene má v pokoji svou fotku z doby, kdy jí bylo něco přes dvacet let. Utekla s rodinou z nacistického Německa. Na fotce odhodlaně kráčí ulicí Londýna s aktovkou v ruce, kloboukem na hlavě a rudými rty. Dnes je jí 102 let a jejím každodenním úspěchem je, když dokáže dojít do koupelny a zpátky. Vidím před sebou celé prožité životy v kontrastu s tím, co z nich ještě zbývá. Moje představivost těmto zážitkům ještě dodává na emotivnosti.
O ty v této profesi ostatně není nouze. Často si lidé myslí, že nejtěžší je setkávat se se starými a nemocnými lidmi. Pro „běžného“ člověka možná, ale kdybych se jako pečovatelka měla rozbrečet pokaždé, když vím, že někoho možná vidím naposledy, mohl by mě sponzorovat Kleenex. Pokud mě něco opravdu dojme, není to smrt – je to láska. Jakkoliv to zní jako hrozné klišé, je to tak. Jednou jsem strávila dvě hodiny tím, že jsem se snažila obléct a nakrmit pána – byl tak slabý, že to byl opravdu těžký úkol. Dalších dvacet minut mu trvalo, než se dokázal zvednout a s pomocí opatrně dojít asi pět metrů do obývacího pokoje. Zarazilo mě ale, že si nešel hned sednout. S velkým úsilím zamířil ke vzdálenějšímu křeslu, aby tak, jako každé ráno už po desítky let, políbil svoji ženu. V tomto momentě jsem poprvé –a zatím naposledy – neudržela slzy.
Pracovat v pečovatelském sektoru rozhodně není práce snů. Už vůbec to není práce snů, když se snažíte vystudovat práva. Na druhou stranu, často mám pocit, že mě toto odvětví na právnickou pozici připravilo lépe než „law school“. Že práce v právnické firmě zahrnuje stresové situace? Zkuste někdy vejít do domu, kde je na zemi krev, klientka očividně není v pořádku, a i přes její pokročilou demenci se musíte snažit v klidu zjistit alespoň základní fakta pro ambulanci. Aha, že v právnické firmě budu někdy muset jednat s nepříjemnými klienty? Minulý víkend na mě jeden postarší pán deset minut křičel, že mu agentura posílá samé zas*ané Čechy a Poláky. Po tom, co jsem mu uvařila oběd a uklidila místo toho, abych se jako spolužáci připravovala na seminář. S úsměvem a chápavým výrazem jsem ho vyslechla. Please.
Co mi moje práce ještě dala? Nekonečný zdroj hodně černého humoru. Zjištění, že zvládání těžkých situací je dané praxí, a o něco překvapivější zjištění, že mě tahle praxe vlastně docela baví. Vážně jsem začala uvažovat nad možností, že když se jednou vrátím do Česka, vystuduju záchranářský obor, abych v těchto situacích byla ještě o něco více platná. A hlavně – nevyčerpatelný pramen životních zkušeností od těch, kteří jich mají nejvíce.
Nesnažím se tímto čtenáře nabádat, aby začali pracovat v pečovatelském sektoru. Naopak. Proboha, nedělejte to, pokud nemusíte. Co se asi snažím říct je, že je to vlastně občas docela fajn. A dost často taky není. Co ale vím určitě, je, že až se jednou podívám zpět, nebudu toho litovat.